* Vlastivědná a genealogická společnost *

NUCENÉ    VYSTĚHOVÁNÍ TZV. KULAKU Z OKRESŮ VELKÉ MEZIŘÍČÍ A VELKÁ BÍTEŠ V PADESÁTÝCH LETECH 20. STOLETÍ

Martin Štindl, Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou

Soupis, který ani přes vynaloženou snahu nebude zcela úplný, vychází výhradně z pramenů úřední povahy, jež vznikly působením převážně okresních institucí. Základní informace pro jeho sestavení poskytla jednoznačně agenda trestní, dochovaná ve fondech okresních soudů, okresní prokuratury a okresních národních výborů.

. Připomeňme, že všechny zmíněné okresy budeme pro účely následujícího shrnutí i seznamu pojímat v dobových hranicích, tedy podle tehdy platného správního členění z 1. února roku 1949. Tomuto členění pak odpovídá také přiřazení původních i nově přikázaných míst pobytu k příslušným obvodům.

Nesporně překvapivá je v obou okresech už sama kvantitativní stránka případů nuceného vystěhování. Nepoměr 168 meziříčských : 13 bítešským případům podtrhuje minimálně existenci silných regionálních rozdílů, a to jak mezi jednotlivými okresy, tak v porovnání krajů. Výsledky bítešského okresu jsou nepochybně podhodnoceny absencí pramenů, ale i tak potvrzují celkově zdrženlivější uplatňování tohoto trestu na území někdejšího Brněnského kraje. Naproti tomu počty meziříčských vystěhovanců jednoznačně posilují přední pozici Jihlavského kraje v jeho celorepublikovém srovnání. Ve vztahu k podobně postiženým regionům (Moravské Budějovice se 134 a Třebíč s 58 případy) umísťují pak svůj domovský okres do nelichotivé polohy skutečných extrémů.

Rubrika „Příjmení a jméno…“ odkazuje především ke konkrétním osobním údajům přímo postižených osob. V obecnější rovině však vypovídá také o společném sociálním profilu těchto obětí. Ten byl v  dobové  terminologii  označován jako „kulak“ či „venkovský boháč“. Zdánlivě vágní a nadužívaný pojem našel v pokynech k represivním postupům své poměrně přesné vymezení. Kulaka charakterizovala především patřičná výměra půdy, ekonomická soběstačnost kvalifikovaná jako „bezpracný příjem“, strojová výbava hospodářství, práce námezdních sil a případně další výdělečná činnost. Uplatňovanou praxi přibližovala už spíše skutečná sociální skladba meziříčských obětí. Jednoznačně převažující zastoupení (95 %) rolníků s výměrou nad 15 ha půdy prozrazovalo o aplikaci nuceného vystěhování dvě podstatné skutečnosti. Velikost hospodářství představovala pro postup orgánů zřejmě rozhodující kritérium, které zároveň vymezovalo hlavní cílový objekt pobytové perzekuce. A tím byl v první řadě (87 %) ekonomicky nezávislý, tradičně hospodařící a smýšlející vlastník zemědělské usedlosti o výměře 20-50 ha. Mezi oběti nuceného vystěhování lze zahrnout i jednotlivé obce, v nichž postižení zemědělci původně bydleli. Na ně odkazuje sloupec s nadpisem „Adresa“. Zdánlivě doplňkový údaj přináší totiž nejen jména postižených vsí, ale i popisná čísla jednotlivých hospodářství. Odhaluje tak poměrně skrytou prostorovou dimenzi sledovaného jevu. Z počtu 46 uvedených míst je zřejmé, že nucené vystěhování zasáhlo na velkomeziříčském okrese do života více než poloviny tehdejších 82 vsí a osad. Ještě ostřeji se stejný údaj promítá do přehledu 59 tehdy působících místních národních výborů. Na stěhování tzv. „kulaků“ se jich podílely rovné dvě třetiny (39)! Nucené vystěhování sloužilo tedy především jako trest exemplární. Vyvolaná atmosféra nejistoty a strachu zasáhla snad každou vesnici. Některé obce však podílem vystěhovaných spoluobčanů překročily i hranice „varovného“ průměru. Naprosto katastrofální důsledky mělo nucené vystěhování pro osadu Lhotka, kde byla vysídlena polovina (7 z 15) zdejších hospodářství. S obtížně hojitelnými stopami represí se dlouho potýkali také v Blízkově, Bochovicích, Dědkově, Hrbově, Kochánově, Kozlově, Kněževsi, Přeckově či v Rousměrově, kde počty vystěhovaných představovaly zhruba desetinu domů. Se znalostí původního bydliště vystěhovaných lze konečně vyslovit také jeden z mála porovnatelných údajů. A sice fakt, že na okrese Velké Meziříčí bylo nuceně vysídleno minimálně 121 zemědělských usedlostí! Okolnost, že 90 % z nich leželo v drobnějších obcích s maximálním počtem 100 domů, byla do značné míry dána společenským i hospodářským vlivem tradičních sedláků, který v této kategorii sídel patřil k nejsilnějším.

 Už z citovaných paragrafů vznesených žalob či vynesených rozsudků jasně vyplývá, že represivní postup vůči sedlákům byl do značné míry zaštítěn soudobým právním řádem. Klíčovou legislativní oporu mu poskytovala především dvojice trestních zákonů č. 86 a 88/1950 Sb. Pro charakter tzv. "socialistické  zákonnosti" bylo pak příznačné, že se ani jeden z uvedených  zákonů netajil účelem „zneškodnit nepřátele pracujícího lidu“. Kromě trestního zákona (TZ) k postihování trestních činů a trestního zákona správního (TZS) určeného k postihování přestupků však soudobý mocenský aparát s úspěchem využíval i zákony s trestnou činností zdánlivě nesouvisející. „Přikazování“ nového pobytu například plynulo z prvorepublikového zákona č. 125/1927 Sb. Podobně zneužívaný institut „nuceného pachtu“ vycházel zase ze zákona č. 55/1947 Sb., který měl původně „pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu“. Opakovaně vhod přišel i silně účelový zákon č. 138/1948 Sb. o hospodaření s byty, jehož § 11 umožňoval rušit užívací práva k bytu státně nespolehlivým osobám. Ačkoliv „venkovský boháč“ představoval v prvé řadě politického nepřítele, pronásledován byl převážně za delikty hospodářské. Těch se totiž obvykle dopouštěl v důsledku ztížených podmínek hospodaření, k nimž významnou měrou přispěla ztráta námezdních sil, zabavení tzv. „nevyužitých“ zemědělských strojů a „třídní“ – tj. znevýhodněný – rozpis dodávkových úkolů. Neplnění povinností nebo pouhé „rušení výživy“ či „ztížení chodu hospodářství“ bylo pak přesně v souladu se zájmy vládnoucí diktatury kvalifikováno podle trestního zákona správního jako přestupek proti ochraně rostlinné (§ 53 TZS) nebo živočišné (§ 56 TZS) výroby, či jako přestupek v oboru výživy a zásobování (§ 88 TZS). Řada případů však nezřídka ústila přímo do obvinění z trestného činu sabotáže (§ 84-85 TZ), ohrožování zásobování (§ 134 TZ) nebo ohrožování jednotného plánu (§ 135 a 136 TZ). Tresty vyměřené podle § 177 či 180 (TZ) za násilí a urážku veřejného činitele už většinou jen prozrazovaly prožívané pocity bezmoci a beznaděje.

Tajný úkol „zbavit vesnici reakčních živlů“, centralizovat jejich rodinné příslušníky „na určitých státních statcích“ a zajistit přesídleným osobám „jejich převýchovu“ či „soustavnou péči“formulovala jednoznačně preambule k tzv. směrnici tří ministrů, která s účinností od 1. listopadu 1951 upravovala "poměry rodinných příslušníků odsouzených venkovských boháčů“. Společná směrnice ministrů spravedlnosti, vnitra a národní bezpečnosti tak na celostátní úrovni odstartovala nucené vystěhování selských rodin, označované někdy také jako „Akce K“. Průběh tohoto procesu v okrese Velké Meziříčí ukazuje nejlépe sloupec s nadpisem „Nález-výměr-rozsudek“. Snaha o zachycení jeho vývoje konečně odůvodňuje také chronologické řazení soupisu, v němž se základním třídícím hlediskem stalo datum aktu rozhodujícího o vystěhování. Z časového hlediska si okres Velké Meziříčí se zahájením jedné z nejotevřenějších forem diskriminace selského obyvatelstva evidentně pospíšil. Zákazem pobytu pro Stanislava Bureše ze dne 6. dubna 1951 předběhl nejen směrnici tří ministrů, ale i tlak krajských orgánů na potrestání venkovských boháčů z léta roku 1951, prezentovaný jako „okamžitá potřeba kraje“. Naproti tomu „systematické“ rozdělování zákazů pobytu začalo v květnu či spíše červnu roku 1952 a s různou měsíční intenzitou pokračovalo až do září roku 1953. Tehdy také byla fakticky zastavena centrálně řízená „Akce K“. S jejím odvoláním však proces nuceného vystěhovávání na Velkomeziříčsku zdaleka neskončil. Rok 1954, kdy centrální orgány připustily řadu nedostatků a chyb, poskytl v regionu pouze čas ke krátkému oddechu. Úřady udržovaly tajně vyhlášený status quo a počty vystěhovaných doplnil jenom Josef Sedlák z Rohů. Nová, tentokrát už výhradně regionální, vlna vydaných zákazů pobytu se v okrese vzedmula během června roku 1955. Její působení pak přetrvalo až do podzimu roku 1959, kdy ji uzavřel proces dědkovských družstevníků.

Násilné stěhování sedláků prošlo během devíti let svého trvání až nečekaně složitým vývojem, který se po formální stránce projevil ve třech odlišných fázích. První fázi jednoznačně charakterizovala forma nálezů trestní komise okresního národního výboru (TKONV). Drtivá většina zákazů pobytu byla během tohoto období vyslovena v nerozlučné dvojici s propadnutím jmění před uvedenou komisí v rámci trestního řízení správního jako vedlejší trest za některý z přestupků. Formální jednoduchost umožňovala prostřednictvím § 23 a 21 uzavírat měsíčně až 20 případů, přičemž množstevního rekordu dosáhla meziříčská trestní komise v září roku 1952, kdy zákaz pobytu přisoudila celkem 48 osobám! Živelnou fázi překotného vynášení nálezů ukončila teprve kritika „politicky nepřipraveného“ postupu a ustavení neformální „komise pro úpravu rodinných poměrů odsouzených venkovských boháčů“ (KÚRPOVB) na konci roku 1952.

Novou etapu, trvající do podzimu roku 1953, asi nejvíce vystihovalo „komisionální hledání forem“. Do značné míry se totiž odbývalo právě na zasedáních KÚRPOVB, která do procesu nuceného vystěhování měla kromě koordinačních a evidenčních postupů přinést také výraznější právní dohled. V režii KÚRPOVB prakticky ustalo vynášení zákazů pobytu před trestní komisí a naopak se začalo více využívat trestní řízení soudní. Tempo „třídní“ praxe však pro zahájení soudu často postrádalo dostatek dokladů. Typickým znakem tohoto období se proto stala nová forma vystěhování, která ke své realizaci nepotřebovala ani formální zákaz pobytu. S využitím zákonů č. 55/1947 a 138/1948 bylo stanoveného cíle dosahováno pouhým výměrem bezpečnostního referátu ONV! Ačkoliv použití byrokraticky zjednodušeného postupu není už možné kompletně doložit, druhým podstatným rysem této etapy zůstal zřetelný početní pokles vystěhovaných na standardní úroveň do 5 případů v měsíci.

S faktickým zastavením „Akce K“ se na podzim roku 1953 přestala scházet KÚRPOVB a stěhování ze selských usedlostí ztratilo podporu čistě administrativních postupů. Poté, co zákon č. 102/1953 Sb. od 1. ledna 1954 značně omezil také trestní řízení správní, vedla už jediná cesta k zákazu pobytu přes soudní síň. Přestože šlo o procedurálně relativně náročný proces, zásluhou „těsné spolupráce“ zainteresovaných orgánů se jej v létě roku 1955 podařilo uvést znovu do chodu. Až do podzimu roku 1959 byl pak vedlejší trest zákazu pobytu udělován výhradně formou rozsudků okresního „lidového“ či odvolacího „krajského“ soudu. V porovnání s dosavadními fázemi „kvalita“ zřetelně nahradila dřívější kvantitu. Soudní zákaz pobytu postihoval měsíčně zhruba 5 jedinců a později byl dokonce i nižší, ale obvykle byl „vedlejším“ doplňkem vysokých pokut a víceletých trestů odnětí svobody. Zejména sazby udělované v letech 1955-1956 měly silně represivní charakter a tendenci k růstu při jakémkoliv dalším projednávání. Tvrdý kurs polevil teprve v průběhu roku 1956, kdy uložené zákazy pobytu začaly v odvolacím řízení nahrazovat jiné formy trestů. Tento způsob postihu zůstal však aktivním nástrojem meziříčské justice až do podzimu roku 1959.

Složení  mocenského aparátu, jenž vystěhování selského obyvatelstva prováděl,  bylo dáno klíčovou směrnicí tří ministrů a jejich resortními orgány. Trestní oznámení v lokálních poměrech sestavovalo okresní velitelství Národní bezpečnosti (OV NB) a od roku 1954 i okresní plnomocník výkupu. Žalobu předkládal okresní prokurátor, který zároveň působil jako zpravodaj nadřízených orgánů a právní poradce. Nálezy v případě přestupků vynášela trestní komise ONV a rozsudky v případě trestních činů okresní či krajský soud. Vlastní výkon vystěhování spolu s dozorem nad záležitostmi pobytu a dalším hospodařením na vysídlené usedlosti zajišťoval bezpečnostní a zemědělský referát ONV.

Kromě veřejné „lidosprávy“ působila v pozadí „Akce K“ také Státní bezpečnost, která prostřednictvím svého krajského velitelství (KV StB) rozhodovala o umístění vysídlenců, soustřeďovala jejich osobní údaje a stěhovací mašinérii prakticky řídila. Druhou eminenci ve stínu dění představovala Komunistická strana Československa, jejíž okresní výbor (OV KSČ) posuzoval a do značné míry i utvářel politickou stránku věci. Jediný orgán vytvořený „ad hoc“ představovala komise pro úpravu rodinných poměrů odsouzených venkovských boháčů (KÚRPOVB), označovaná méně nadneseně také jako „komise pro likvidaci kulaků“. Tato tajná komise se od prosince 1952 do září 1953 scházela u předsedy meziříčského ONV téměř každé pondělí, aby ve složení ze zástupců KV StB, OV KSČ, okresní prokuratury, OV NB a bezpečnostního i zemědělského referátu ONV, koordinovala postup jednotlivých složek, informovala nadřízené orgány a v podstatné míře také rozhodovala o osudech projednávaných venkovských spoluobčanů.

 Čas postihu odděloval především datum rozhodnutí od data odsunu. A prodleva mezi oběma dny byla zejména v úvodní překotné fázi poměrně dlouhá. Trvala zpravidla měsíc, ale výjimku netvořilo pololetí ani rok. Odkládání odsunu patřilo mezi kritizované „nešvary“, které odstranila teprve druhá etapa pod taktovkou KÚRPOVB. Vypovězení formou výměrů zkrátilo odstup obou dní na minimum. Vystěhování následovalo po vydání výměru maximálně do 10, obvykle však do 5 dnů. Vidlákovi z Balin museli opustit domov během 2 dnů! Naprosto neznámá zůstává většina stěhovacích termínů na základě soudních rozsudků.

Prostorový rozměr postihu určovala lokalita budoucího umístění. V souladu s pokyny šlo vždycky o vytypovaná pracoviště Československých státních statků (ČSSS), hospodařících tam, kde chyběl konkrétní vlastník. Kompetentní StB měla na výběr zhruba 3 varianty řešení: umístění v okrese, zařazení v rámci kraje a vystěhování mimo kraj. Bohužel zhruba u čtvrtiny meziříčských vysídlenců se místo pracovního zařazení nepodařilo vůbec dohledat. Ze zbývajících však asi 1/6 zůstala i nadále v okrese Velké Meziříčí, 2/3 putovaly do jiných okresů Jihlavského kraje a konečně poslední 1/6 musela odejít až za krajskou hranici. První varianta řešila zejména v počátcích bolavá místa okresního zemědělství (Rousměrov, Lhotka), nebo sloužila k umísťování mírně zohledněných případů. Druhá varianta pracovala na recipročním principu a reagovala tak na podobné problémy sousedních okresů. Naopak třetí varianta fungovala jako odplata k potrestání obzvláště proskribovaných „třídních nepřátel“.

Nucené vystěhování však zřídka kdy postihovalo jenom hospodáře. Už z vlastního seznamu je jasné, že v meziříčském okrese docházelo důsledně také k paralelnímu trestání jejich manželek. Navíc sama směrnice tří ministrů primárně neupravovala poměry „odsouzených kulaků“, ale především „jejich rodinných příslušníků“! A těmi 2. článek směrnice rozuměl „všechny osoby, které jsou s vesnickým boháčem v příbuzenském nebo obdobném poměru a které s ním žily v usedlosti jako členové domácnosti“. Nevyhnutelně se tedy jednalo také o nezletilé děti, dospělé sourozence a stárnoucí rodiče, zahrnované pod estébácký pojem „rodinný celek“. Spolu s běžně neevidovanými okruhy rodinných příslušníků narůstají počty obětí do obtížně vyčíslitelných rozměrů a následně tak problematizují pokusy o některá srovnání. Nejvhodnější jednotkou pro poměřování tohoto obludného procesu nebude proto nejspíš ani dnes konkrétní postižený jedinec, ale technokraticky zavánějící „rodinný celek“ vztahovaný k původní hospodářské usedlosti.

Víme, že nucené vystěhování v okrese Velké Meziříčí narušilo majetkovou, hospodářskou i demografickou kontinuitu minimálně u 121 zemědělských usedlostí. Tento počet zdejšímu obvodu v porovnání s okresy Moravské Budějovice (113 usedlostí), Třebíč (49 usedlostí) a Velká Bíteš (13 usedlostí) prozatím propůjčuje smutné prvenství. Dosažení nelichotivé pozice podpořily minimálně tři důležité faktory. Meziříčský okres k roku 1949 evidoval 4.225 zemědělských závodů a byl tak převážně zemědělským regionem, kde výměra 711 závodů přesahovala 15 ha. Politicky šlo navíc o obvod spíše konzervativní s převažujícím vlivem lidové a někdejší agrární strany. S takovou vizitkou se meziříčský region celkem pochopitelně těšil zvýšené pozornosti všech, kteří svou budoucnost spojovali s úspěšnou „socializací vesnice“. Bohužel v relativně chudém okrese nacházela tato myšlenka dostatek stoupenců, kteří se nerozpakovali uvádět implantované „revoluční změny“ do praxe. Třebaže „Akce K“ byla v létě roku 1953 odvolána jako neúspěšná,  zdá se,  že na Velkomeziříčsku zaznamenala „úspěchů“ víc než dost. V základním politicko-ideologickém cíli – v pokusu rozpoutat na venkově „třídní boj“ – se však přece jen minula účinkem. „Kulak“ se pro většinu obyvatelstva nestal „třídním nepřítelem“, ale i nadále zůstal především obětí a násilně vytrženou součástí vesnice.

Pro internetové stránky zkrátila Dana Michalová